Dva tisíce mil v sedle

Aneb 2 motoamatéři na cestě okolo Californie

Já (Lexa) a můj exšvagr Mates jsme se rozhodli, že uděláme okružní jízdu na motorkách okolo Californie, ale ani jeden z nás není tím pravým motorkářem, co jezdí za deště a nevynechá ani jediný sraz. Jelikož on motorku v Čechách nemá a já byl nejdále na Slapech :-), sliboval tento výlet spoustu zážitků. Po návratu domů jsme pro kamarády sepsali krátký cestopis, aby viděli, kterak se nám to líbilo. Nuže, tady je:

Uplynulo již 12 hodin od našeho návratu z výletu, domů do San Diega a je na čase zaznamenat naše zážitky, aby nebyly zapomenuty jak tomu u mne obvykle bývá. Ale vezměme to pěkně popořádku. (samozřejmě jsem si dělal poznámky, abych alespoň základní kostru zachoval a ten zbytek si už nějak vymyslím).

Během týdne jsme se důkladně připravili na vypůjčení motorek, což spočívalo v prostudování internetu a návštěvy dvou vytipovaných firem. Mates si zajistil silniční Kawasaki ZX600E již předem a pro mne byl na úterní ráno připraven Harley Davidson - Heritage Softail Classic. Obsah 1380 ccm, široké pohodlné křeslo, velké brašny, prostě americká klasika. Vždy jsem byl až nekrytickým fanouškem Harleyů a chtěl si ho vyzkoušet, ale nutno přiznat (a to nekecám), že na největším vyráběném Harley, jakým Heritage je, jsem si zprvu připadal jako na dětském kole Sobi 20. Suzuki Intruder je opravdu větší.

Pondělí: jak jsem se již zmínil, probíhaly poslední přípravy. Zakoupili jsme mapu formátu A3, ke které byl přiložen program na CD na plánování cest po USA. Naplánoval nám výlet se zastávkami, časem odjezdu, příjezdu, podrobný itinerář a podobně. Vyšlo to perfektně – motorku jsem musel vrátit do neděle 15:00 a náš příjezd počítač určil na 14:58 v San Diegu. Mates pořídil zavazadlo, které se magnetem upevní na nádrž a naplnil ho po okraj. Dokonce nacpal ještě baťůžek náhradním oblečením, toaletními potřebami (jako například pěna na holení snad v té největší tubě, jakou jsem kdy viděl). Nemohl jsem se smíchy udržet a poukazoval na svojí poloprázdnou igelitku. Jsme v Californii ne ? Je tu teplíčko a věci jako jsou rukavice nebo svetr potřebovat nebudeme.

Úterý 19/9/2000: Ráno vstáváme, bereme zavazadla a itinerář (mapu necháváme doma, jelikož A3-ka se do průhledného okénka formátu A4 Matesova nádržovníku ani náhodou nevejde) a jdeme na to. Náš spolubydlící Olin nás hodil do půjčovny, kde jsem podepsal několik papírů, spoluúčast $1000,- (o tom původně nemluvili), nacpal jsem svou igelitku do brašny Há Déčka a koženou bundu upevnil na řidítka. Mates rovněž jenom v tričku nasedá na zelenou Kawasaki a startujeme. Haryk má otevřené výfuky a krásně řve. Všechno se pěkně třese a víčka nádrží vydávají takový rachot, že jen nevěřícně kroutím hlavou. Matesova Kawárna jede jako pila a my najíždíme na Highway č.5 směrem na Los Angeles přesně na čas. Oba dva se zářícími úsměvy na sebe posunkujeme: „Je to paráda“ a podobně. Po ujetí prvních 12-ti mil zastavujeme na odpočívadle, fotíme se a navlékáme kožené bundy – takové vedro zase není. Odbočujeme z 5-ky na pobřeží, po kterém pokračujeme vzhůru směrem na Los Angeles (vzdálené 120 mil) a San Francisco (610 mil), kam chceme dneska dojet. V LA si dáváme hamburgery a ujišťujeme se, že zpoždění 45 minut hravě doženeme a klidně pojedeme večer déle, abychom si užili pobřeží. Po cestě stále více přibývá mlha, která se žene od moře a citelně se ochlazuje. Pomalu začínám Matesovi závidět jeho plný baťůžek, ale tvářím se jakoby nic. Vyměňujeme si motorky a jedeme dál. Najednou Mates s HD zůstává vzadu a gestikuluje: Haryk nejede. To je průser, katastrofické scénáře se nám honí hlavou. Naštěstí jenom došel benzín a bylo nutno přepnout na rezervu, což bylo sice divné, protože podle slov lidí z Moreland Chopper by měl ujet na 1 nádrž asi 140 mil a ujeli jsme asi 70, ale v pohodě jsme pokračovali dál, už zase každý na své mašině. Mates stále ještě vibruje a víc nechce o Harykovi slyšet. Silnice na chvíli uhýbá od pobřeží, otepluje se a nám se vrací veselá nálada. Projíždíme skrz hořící území a míjíme benzínovou pumpu a já v zápětí opět přepínám na rezervu – natankuju u další, je jich po cestě fůra. Nebyla, benzín mi došel po 14-ti mílích uprostřed polí. Mates sundává z nosiče baťůžek a vyráží pro benzín. Já se zatím věnuji posílání textovek a převlékám se do kožených kalhot – šedá obloha na severu nevypadá moc přívětivě. Mates přijíždí s naším dalším klubovým kanystrem a zprávou: „začíná pršet“. Navíc zjišťujeme, že jsme v itineráři o několik řádků (mílí a hodin) pozadu. Dotankováváme a telefonujeme Olinově mámě do San Jose, že se zastavíme, ale asi trochu se zpožděním. Definitivně se vzdáváme myšlenky pokračovat po „Jedničce“ a bereme to nejkratší cestou směrem na San Francisco. Stále nám zbývá více než 200 mil a už je skoro tma. Samozřejmě mám jenom sluneční brýle a tak nevidím kromě červených teček brzdových světel vůbec nic. Haryk pravděpodobně nasál svinstvo ze dna nádrže, začíná pokašlávat a nejede více než 60 MPH po rovině – jsem v depresi. Dorážíme k Ludmile do San José až po 23. hodině, špinaví jako dobytkové, oči červený a totálně vyřízený. Přijímáme pozvání na pečenou křepelku s chřestem a nabídnuté přístřeší rádi přijímáme. Máme za sebou prvních 540 mil (864 km).

Středa 20/9: krásně vyspalí a vykoupaní předáváme se slovy díků věcné dary a přejímáme od Ludmily klíče od jejich chaty ve Squaw Valley, jak bylo domluveno. Mates se cpe ovesnými vločkami s mlíkem a mne se z něho zvedá kýbl. Vyrážíme na další část naší pouti, cestou se zastavujeme v San Francisku. Nejdříve u Golden Gate, ale most je skoro celý v mlze. Přejíždíme po mostě zpět do SF – stojí to $3 za každého a my máme jen 5. Mates dostává složenku. Pak Mates vyjádřil přání, sjet si na motorce Lombard street – nejklikatější ulici na světě. Já na to opravdu kašlu a počkám dole. Bohužel jsme přijeli odshora a nezbylo mne, než to sjet taky, ale nebyl to ani na kroutící se Hadici problém. Ještě chceme udělat pár fotek a rychle dál. Aranžujeme se pod kopcem, když tu náhle přibíhá kameraman švédské televize, která zde natáčí dokument o San Francisku, s požadavkem, abych projel na Harleyi kolem a tvářil se jako Easy rider. Jakožto již skoro profi-herci mi to nečiní žádnou potíž. Ještě fotku s produkční za sebou (do časopisu) a několika turistkami (do rodinných alb) a jedeme dál na Telegraph hill, kouknout z kopce na Alcatraz. Oběd si dáme v česnekové restauraci Stinking Rose, kterou už Mates zná. Česnek je opravdu ve všem, dokonce si dáváme i pečené česnekové hlavy (fakt hnus, ale M. si pomlaskává). Žebra na česneku a pečený kotlet s jablky (na česneku) jsou delikatesy. Budweiser je povinnost. Potkat nás Drákula, je na místě po něm. Pomalu vyrážíme po 80-ce přez Bay Bridge směrem na Okland a Sacramento – hlavní město Californie, tentokrát dostávám složenku já. Je příšerný vedro, okolo 104 °F (39 °C) ve stínu. Jedeme jen v tričkách a džínech, vzduch se tetelí. Tak takhle jsem si to představoval – pěkně teploučko. Teplé počasí nás donutilo zastavit ve Factory Outlets poblíž Sacramenta, kde jsme zakoupili lehčí a především vzdušnější oblečení - Mates kapsáče a já klobouček bez střechy, ale hlavně jsme se schladili klimatizací. Jsem totálně propocenej, doufám, že nechytnu vlka. Začínáme stoupat do hor a blížíme se k Lake Tahoe. Matesovi přestává táhnout motorka, ale v 18 hodin jsme na místě. Nakupujeme basu piv a sendwiche Subway, které ukládáme do volné brašny v HD (v té druhé je kanystr). Dnes večeříme na molu v tahoe City – je to nádhera, akorát Mates má starost, co s tou motorkou může být. Jeho podezření, že jde o řidší vzduch od převýšení mu hravě vyvracím – to přece nemůže ten motor ani poznat. Asi budou zasraný svíčky a moc bohatá směs. Zajíždíme k chatě v bývalé Olympijské vesničce a uléháme k zaslouženému odpočinku. Z okna je nádherný výhled na parkoviště vrtulníku a ohromné skále, na kterou vede lanovka. Zůstaneme zde 2 dny, abychom mohli všechno důkladně projít, projet, vykoupat se v jezeře a tak.

Čtvrtek 21/9: Ráno Mates vstává se slovy: „Jdeme se mrknout na tu motorku“ – já jsem KO. Tato oprava sestávala z kompletního odstrojení Kawasaki a konstatování, že na svíčky se nedostaneme, protože je potřeba speciální klíč a ten na švícaráku nemám. Vše dáváme na původní místa a Mates startuje. Motor kucká čím dál víc a víc, až nakonec vůbec nenaskočí. Matesovi je do breku – totálně vyřízenej odchází hledat v telefonním seznamu nejbližší servis Kawa. (Mates: Poté co mi hlavou proběhly nejrůznější scénáře (týden na Lake Tahoe, 1000 USD za opravu motorky a dalších 500 za odtah, cesta vlakem domu, atd.) pokusil jsem se najít zlatý stránky a zavolat nejbližší servis a odtahovku. Naneštěstí jsem je nenašel a moje deprese se ještě prohloubila, protože představa dělání bukvice na HD je opravdu odpuzující. Se slzami v očích jsem se obrátil na vracejícího se Lexu, který mě slovy “Jdi se projet”, rozbrečel úplně. Naštěstí svá slova myslel vážně.) Ještě naposledy kontroluju motorku – mám to! Zapomněli jsme otevřít benzín (Mates: ten vůl zavře benzín, nic mi o tom neřekne, zapomene na to a způsobí mi depresi, jakou si ani nedovedete představit). Pomalu se uklidňujeme a vyrážíme do South Lake Tahoe s úmyslem přeci radši najít nějaký servis, kde se na to mrknou. Cesta po západním pobřeží jezera je nádherná, samé kopečky, zatáčky, krásné vyhlídky na jezero. Pomalu zapomínáme na strasti s motorkama a spouště foťáků cvakají. Zastavujeme se ve městě na Burger King hamburger. Najednou jeden z místňáků sedících u stolečku říká: „Tahle motorka daleko nedojede“. Z Kawárny teče zelená chladící kapalina a voda se vaří. Mates má již prošedivělé vlasy a ani mně není moc do smíchu (je to sračka japonská). Zde je již opravdu nutný zásah odborníka, ale nejbližší je až v Carson City ve státě Nevada. Naštěstí je to jenom asi 50 mil přez kopec a tak se dáváme na cestu. Motorka jede celkem v pohodě a Mates jí zbytečně netrápí a dokonce se můžeme pořádně povozit v zatáčkách při klesání na východní stranu hor. Servis Kawasaki nacházíme celkem snadno, akorát že mají volno až druhý den – Mates je zralej na převoz do sanatoria. Nakonec se jde šéf servisu na motorku podívat a poslechnout. Trošku potrápil motor a jeho verdikt zní : „Pravděpodobně Elevation problem“. Jsem za blbce, ale už jsme klidní. Pro jistotu jsme koupili náhradní svíčky, olej, filtr a vercajk na výměnu. Cesta zpět tentokrát po severní straně jezera opět úžasná, ale zase trochu jiná. Tento den jsme objeli kompletně celé jezero, ale k vykoupání nedošlo. Opravdu ta voda byla krásně čistá, ale nějaká studená. Večer v garáži jsme udělali kompletní servis na motorce, včetně výměny oleje a svíček. Teď už nás nemůže nic překvapit – Kawárnu známe do posledního šroubku. Navíc Mates objevil, že v itineráři chybí jeden den – slavnej plánovací program neumí počítat takže máme 1 den k dobru a jsme v naprosté pohodě.

Pátek 22/9: Ráno v pohodě vyspáváme – máme jeden den navíc a tak se ho musíme nějak zbavit. Mates vyráží pro lepidlo, aby zahladil stopy našeho pobytu ve vypůjčené chatě. Já sleduji předpověď počasí – moc nám nepřeje: Převážně zataženo s občasným deštěm. Já se asi poseru. Navlékáme na sebe všechno co máme a já si ještě půjčuju od čerstvě oholeného Matesa mikinu (že já vůl si nevzal ty igelitky alespoň 2). Motorka ještě stačila vypustit na zem skoro všechnu chladící kapalinu a tak v Tahoe City doplňujeme minerálkou, odstraňujeme ekologickou katastrofu a vyrážíme na cestu. Tento den máme naplánováno přejezd přez hory na východní stranu přez Sonora pass. Předpověď nelhala, opravdu občas poprchává a je zima jako prase. Po necelých 12-ti mílích zastavujeme k nafocení jízdních snímků v zatáčkách. Poté se stavujeme v South Lake Tahoe s úmyslem zakoupit rukavice a šátek na krk, ale protože zrovna nebyla tak strašná zima, kupuji místo toho nové Oakley brýle (což dokumentují všechny později pořízené fotografie), na šátek a rukavice kašlem a vyrážíme dál na cestu. Už sice přestalo pršet, ale je opravdu šílená zima, vždyť jsme ve výšce přez 8000 ft (2600m). Překračujeme Monitor pass a sjíždíme na highway 395. Příroda je nádherná a tak často stavíme a fotíme. Harlejáři mne zdravěj a Matesa ne – dělá mi to dobře a Mates pofňukává: na jednoho japonce připadá 15 Harlejů. Mates ukazuje na benzínku, ale k odbočce na Sonora pass máme ještě 17 mil a tak nestavíme – natankujeme později (Mates: Já vůl, jako bych ty Lexinovi pověstný bojovky neznal). Nenatankovali, žádná benzínka nebyla, ale nevadí, ukazatel říká USAB port 4 míle, natankujeme tam, to bude v pohodě. Bohužel se jednalo o vojenskou základnu, kam normální smrtelníci nemohou a stejně neměli benzínku. a tak nám nezbylo, než pokračovat. Značka „Stoupání 26% next 24 miles“ mne moc neuklidnila, ale jedeme dál. Nádherné zatáčky uprostřed divočiny, šílenej stoupák, kde místy řadím i jedničku. Vojenské Hummery jezdí čím dál častěji, až nakonec okolo silnice vojenské stany a kempujou si tam americký vojáci. Žádné barbecue jsme ale neviděli a tak je míjíme bez zastavení. V prudkých zatáčkách jsme rychlí a tak dotahujeme BMW Z3, které nám mizí z dohledu až když stavíme na focení. Smrad ze spálených brzd několika protijedoucích aut nás ujišťuje, že ještě zdaleka nejsme nahoře. Nakonec dosahujeme vrcholu Sonora passu ve výšce 9623 feetů (3137m). Tepla je minimum a na okolních vrcholech jsou vidět sněhové plochy. Asi chcípnu na umrznutí, postavte mi pomníček vedle Hanče a Vrbaty. Začínáme klesat, je nejvyšší čas; Mates přepíná na rezervu a já vyřazuji neutrál. Cedule „Sonora 67 mil“ a náš dojezd 14 mil, nás děsí. Tak ani tentokrát nás bojovka s benzínem neminula. Na motorkách je to hned – do nádrže u Kawy se vejde něco přez 2 galony a u Haryka něco přes 3. Ten ale zase víc žere. Taky jsme zjistili, že HD je nutno plnit do obou hrdel nádrže, protože spojovací hadička mezi nimi je tak tenká, že jsme vždycky natankovali jenom ½. Proto jsem dřív dojel jenom 70 majlí. Mates se ptá kolemjedoucích, jak daleko je to k nejbližší benzínce. Ti nás odkazují na lovce s náhradními kanystry, ale jak na potvoru žádní v dohledu. Bez benzínu doklouzáváme 11 mil do vesničky Dardanelle (2 domy a Sonora 52 mil), kde tankujeme z jediného stojanu, který tam mají. Dáváme si fotku s dědou od benzínky, Twixky a tradiční Budweisery. Dojíždíme do Sonory, kde se po kompletním prozkoumání všech motelů vracíme do nejlacinějšího Aladin motelu (se snídaní a venkovním bazénem za $73,-). Po ubytování vyrážíme do města s úmyslem se navečeřet a jít spát. Večeře v Subway byla OK, až na ty příšerně hnusný, tlustý a pomalí pí... (píči jsem myslel) za pultem. Poté jsme se jali prozkoumat město (4500 obyvatel, prostě o něco vetší než Přezletice), které vypadalo velice příjemně a v noci žilo. Jeden bar nás oba zaujal. Bylo u něho zaparkované závodní okruhové auto a Harley Davidson. Mates vyjádřil obavu z fyzické inzultace ze strany Harleyářů, která se však nakonec ukázala jako planná. Žádní Harleyáři (až na mne) tam nebyli a my začali sklízet exotické ovoce zaseté kdesi v Evropě. Většina hostí neměla nejmenší potuchy, kde Czech Republic leží a netrvalo dlouho a začali se s námi fotografovat, že jsme prej takoví „good looking“ a někteří nám posílali drinky, takže celý večer nás vyšel na 7 dollarů i s dýškem a ještě jsme byli za bohy. Po několika hodinách už byli všichni místňáci na sračky, my jsme si vyzkoušeli jak se sedí v americké okruhové placce, potřásli si rukou s majitelem baru – místním mafiánem a dostali několik vizitek a doporučení, která místa nemáme na svém výletě minout. Strávili jsme velice podařený večer a známe většinu návštěvníků onoho klasického amerického baru s červeným interierem a názvem Iron Horse křestními jmény. Mates si všiml chlapíka, kterej ho prý sleduje a potkává ho v každém baru a hospodě - a je to pravda, já osobně jsem ho taky v Přezleticích v hospodě viděl. Tady sice simuloval angličtinu, ale mluvil stejně blbě jako ten přezletickej česky. Oba jsme se drželi a tak po vypití několika piv jsme se v poklidu vraceli do nedalekého motelu. Sliby o klidné jízdě byly porušeny z obou stran (nepřiměřená rychlost, předjíždění zprava, gejzíry jisker od kovových podpatků a pod.), ale museli jsme rychle na kutě – na sobotu je naplánováno mnoho: návštěva Yosemitů, Mono Lake a Mt.Whitney.

Sobota 23/9: Jak již bylo řečeno, na tento den jsme naplánovali bohatý program a tak jsme zavčasu vyrazili na snídani a hurá na motorky. Po včerejších oblacích nikde ani známka, jen čistá modrá obloha. Do Yosemite National park to je něco přez 60 mil, tak špunty do uší a jedem. Cesta nám pěkně uběhla, co jsme ale netušili, že najedeme ještě více než 150 mil po parku, ale stálo to za to. Něco tak obrovského jako jsou skály v Yosemite se hned tak nevidí. Náš původní záměr projet údolí na motorkách, ani nesesedat a pokračovat dál jsme záhy opustili, zapíchli jsme motorky na parkovišti na Curry Village mezi past na medvědy a ocelovou bednu na uschování jídla a vyšlápli si na krátkou procházku směrem k vodopádům. Musím uznat, že kožené kalhoty v kombinaci s mojí fyzickou kondicí nejsou na takovou tůru ideální. Převýšení 1009 feetů na 2 mílích mne pěkně odrovnalo, ale naštěstí jsem v brašnách Há Déčka našel ještě 2 Budy, které jsme vzali s sebou a vypili nahoře na vodopádu Vernal Fall. Touto tůrou jsme si opět způsobili pěkné zpoždění, ale stálo to za to. Něco podobného se hned tak nevidí. Na chvíli jsme zaváhali, zdali máme jet na Glacier Point, ale pod tíhou včerejších doporučení jsme vyrazili. Pochopitelně jsme se ještě museli po 2 mílích otočit a vrátit pro benzín (v tý Americe je všechno nějak dál), protože na Glacier Point to byla zajížďka celkem 60 mil. Co ale bylo vidět odtamtud, to se nedá popsat. V Evropě si člověk kolikrát připadá jako gigant, ale zatim je pěkný hovno. Jako mraveneček. Vodopády v údolí, kam jsme dopoledne stoupali 2 hodiny vypadají jako potůček. Opravdu to stojí za to vidět. Příště bereme stany a zůstáváme několik dní, tentokrát ale motorkaříme, takže do sedel a jedeme. Musíme překročit Tioga Pass (9945 ft = 3031m). Tam už bylo jisté, že Mt. Whitney dneska nestihneme, jelikož už bylo ½ 6. večer. A znovu klesáme dolů na třistadevadesátpětku k Mono Lakeu (čti monolejku). Solné jezero Mono Lake jsme zčíhli ze sedel motorek a vyrazili dolů k Barstow, kde jsme se rozhodli přespat a ráno navštívit Calico Ghost Town. Takovou zimu jako tuto noc jsem ještě v Californii nezažil, teplota se blížila k nule a pěkně nám červenaly nosy. Cesta moc neubíhala a po ujetí 65 mil jsme zastavili u benzínky v Bishopu, promrzlí jako sýkorky, špinaví a v uších nám hučelo. Doplnili jsme tanky, dali si Hot doga a horký kafe a znovu do sedel. Navlékli jsme na sebe už opravdu všechno, co jsme měli, včetně špuntů do uší, tričko místo šály okolo krku a hajzlpapír pod třmen od mojí otevřené helmy. Po tomto zásahu a spolu s přejezdem do nižších výšek jsme se cítili opět o něco lépe a tak jsme vyrazili dál. Pro tentokrát jsme si hodili rekord, který dosud nebyl překonán: 124 mil (198km) bez zastavení, takže jsme ve 23:15 dojeli až k rozcestí se 14-kou u Inyokern v poušti Mojave, kde jsme dotankovali a dali textovací pauzu v křeslech u opuštěné benzínky. Vypili jsme velkýho Buda, snědli Snickersky a Mates si vyměnil s papá jednu SMS sadu. Já doplnil poslední, co jsem ve své igelitce ještě měl a to druhý pár ponožek. Ještě jsem si utáhl rukávy u kožené bundy pomocí lepící pásky TESA, aby mi tam nefoukalo. S Matesem jsme si slíbili, že už nikdy nepojedeme dál, než 60 mil v kuse a naplánovali další zastávku na křižovatku s 58-čkou, kde se potkávají kamiony jedoucí ze severu na jih (a opačně pochopitelně) s kamiony jedoucími na západní stranu hor Sierra Nevada. Jinudy se tam totiž dostat nedá a tak to tam i uprostřed noci vypadá jako na magistrále u Muzea. Tam jsme si dali fotku u malých letadélek zaparkovaných u dřevěné boudy a zamčených zámkem na jízdní kola. Tohle na Americe prostě miluju, může se nechat cokoliv a kdekoliv (třeba letadlo) a nikdo se toho ani nedotkne. Na této křižovatce padlo závažné rozhodnutí, a to, že nepojedeme do Barstow (31 mil), ale natáhneme to až do San Diega (173 mil) a ráno si zajdeme do města a v klidu vrátíme Harleye, který musel být do 15 hodin na místě, aby mne nepočítali $50,- za každou hodinu zpoždění. Pustili jsme se tedy dál s pravidelnými zastávkami zhruba po 50-ti mílích. Postupně nám docházely síly a stávali se z nás rampouchy. Při poslední zastávce 50 mil před San Diegem bych přísahal, že jsem Pinokio nebo Meresjev a mám nohy ze dřeva. Poslední míle jsme oba odpočítávali jako minuty na Silvestra, až konečně naše mašiny spočinuly na dvorku za Matesovym barákem. Uvnitř bylo pusto, ale měli jsme pocit přesně takovej, jako když se rodiče nečekaně vrátí z dovolené o den dřív. Takovej bordel jsem viděl akorát v akčním filmu po návštěvě Arnolda Schwarzenegra a potom v Rudný u silnice na Plzeň. Matesův spolubydlící Olin uspořádal mejdan a nestihnul uklidit. Nevim, jestli Mates omdlel hrůzou nad tou spouští nebo vysílením, ale mám pocit, že usnul oblečenej. Já jsem se naložil do vany s teplou vodou a hodinu tam zůstal spát.

Neděle 24/9: Ráno mi stále ještě hučelo v uších a pod očima mi visely 2 spací pytle, ale byl jsem živej. Trochu jsme poklidili (fakt hospodyňky na vdávání, já si snad dám inzerát) a zajeli do Downtownu udělat ještě fotku na Hadici v přístavu a pak vrátit motorku. Zde mne čekala poslední bojovka. Vyjeli jsme ze San Diega a Mates se ztratil s autem kdesi na 5-ti proudé dálnici, když tu náhle začal Harley poškubávat. Katastrofické scénáře už máme natrénované, takže mi hlavou proběhlo asi všechno, včetně možnosti, že se Zeman stane prezidentem. Naštěstí jenom docházel benzín a tak jsem přepnul na rezervu (minule jsem dojel 14 mil, než to hyklo uplně) a v pohodě pokračoval dál. Odbočka na Solana Beach, kde jsme HD půjčili, je přeci za kopcem, to si pamatuju. Bohužel nebyla a já ujel ještě 13 mil. To už mi fakt lepilo, protože kanystr Mates neměl v autě (jako by měl Kája Mařík), ale uschovanej doma na tajném místě - pochopitelně. Naštěstí jsem dojel k benzínce a dotankoval a pak šup do půjčovny. Tvářili se, jako by je překvapilo, že jsem se tam ukázal. Šéfa tam neměli a tak mi účet připravil jeden z chytřejších mechaniků. Nakonec se ukázalo, že sice umí anglicky, ale počítat neuměl ani na kalkulačce a tak mne to nakonec vyšlo ještě o 50 doláčů levněji. Cestou zpátky honem dát vyvolat fotky (nafotili jsme 5 filmů + 60 fotek na digitál) a relax. Mates vyhrožoval s učením, ale učil se v posteli – spát.

Během 6-ti dnů jsme v sedle motorek celkem ujeli 1864 mil, což je 2984 km na území Californie a kousku Nevady, přejeli poušť Mojave, 4x překročili vysokohorské passy pohoří Sierra Nevady, atd. Okusili teploty od 0 °C do 40 °C ve stínu, ale jedno je ale jisté: byla to akce, která stojí za to. Vyzkoušeli jsme co lidi a stroje vydržej a viděli věci nevídané. Doufám, že až budeme starý, bohatý a budeme mít spoustu času, vyrazíme na takový výlet všichni znova. Teď jenom musím najít dobrovolného dárce, který mi přenechá k transplantaci nohy a půl prdele, misto té mojí dřevěné.

Lexa

°C = °F – 32 * 5/9

1 míle = 1,601 km

1 ft = 0,326 m